Tyto formy jsou převážně tvořeny z odolných a pevných hornin a nápadně vystupují v okolním terénu jako vyvýšeniny, prohlubeniny nebo zajímavě modelované skalní masívy, případně tvoří výrazné vrcholové nebo okrajové partie daného území. Znalost těchto forem reliéfu je přínosná jak pro geomorfologii, tak pro horolezecké účely nebo turistiku.
SKALNÍ STĚNA
SK: skalná stena, A: rock wall, N: Felswand, P: ściana skalna
Skalní stěna vzniká buď strukturně tektonicky (na puklinách, trhlinách, čelech vrstev, vyzdvižených vrstevních plochách, exfoliačních klenbách, apod.) nebo vnějšími reliéfotvornými procesy (erozí, zvětráváním). Vzniklá skalní plocha je subvertikálně nebo příkře ukloněná z obnažené kompaktní horniny.
Vymezuje okraj různých povrchových tvarů, např. skalnatých hřbetů, horských štítů, izolovaných skal, skalních zdí a příkrých údolních svahů. Relativní výška skalních stěn na území České republiky se pohybuje v řádech několika metrů až desítek metrů. Pokud jde o útvar menší relativní výšky a délky (do 5 metrů), hovoříme o skalním srubu. Úhel sklonu určuje rovnováha mezi fyzikálně technickými vlastnostmi horniny a vnějšími geomorfologickými procesy. Díky mechanickým účinkům a chemickému zvětrávání dochází často k uvolňování až řícení horninových částic, tzn., že postupem času dochází ke zmenšování sklonu a narůstajícímu suťovišti pod skalním útvarem.
SKALNÍ VĚŽ
SK: skalná veža, A: rock pillar, N: Felsentrum, P: baszta skalna
Autoři Rubín s Balatkou (1986) popisují skalní věž jako izolovanou část skalního masivu pravidelného, vysokého a zpravidla štíhlého tvaru připomínajícího hranol nebo sloup. Vzniká působením mechanického zvětrávání a odnosem hornin, případně odsedáním skalních stěn. Převážně se vyskytují na okraji tabulových plošin a stolových hor, z velké části pak v oblastech skalních měst (Adršpašsko-teplické skály, Broumovské stěny, Hradisko).
SKALNÍ DEFILÉ
SK: skalné defilé, A: escarpment, N: Steilstudfe, P: ściana skalna
Skalní defilé vznikají převážně zaříznutím vodních toků do odolných sedimentů, které tak vytvářejí podélný údolní svah se strmou až svislou skalní stěnou. Jedná se o přirozený skalní odkryv v sedimentárních horninách s délkou desítek až stovek metrů a výškou stěn od několika metrů do desítek metrů. Jsou-li tato defilé založena na zlomech, mohou být i tektonického původu. Vyskytují se nejčastěji v údolích rozčleňujících sedimentární tabule, na okrajích těchto tabulí nebo v čele vyšších strukturních stupňů.
SKALNÍ MĚSTO
SK: Skalné mesto, A: castellated rocks, N: Felsenstadt, P: skalne miasto
Soubor skalních bloků, stěn a věží vzniklých odnosem a zvětráváním v různých typech hornin. Nejdokonalejší skalní města se na našem území vytvořila v kvádrových křídových pískovcích jež jsou rozděleny subvertikálními puklinami a subhorizontálními vrstvami na téměř pravidelné kvádrovité bloky. Skalní města se převážně vyskytují v geomorfologicky exponované poloze podmiňující intenzivní destrukční procesy, kde je hlavním procesem především hloubková eroze po puklinách.
Národní přírodní rezervace Pulčín – Hradisko je největší skalní město v pískovcích moravské části Karpat. Nachází se zde poměrně velké zastoupení mezoforem – skalní stěny, kamenná moře, bloky, suťoviska, skalní věže apod. Celý komplex se nachází v horní části SZ a JV svahu vrcholu Hradisko (773 m n. m.). Nalezneme zde ojedinělé výchozy hrubě zrnitých pískovců a drobnozrnných slepenců luhačovických vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyše vypreparované kvartérní denudací.
Horní partie vrcholu Hradiska je tvořena plošinou o délce zhruba 150 m a šířce 80 m, protáhlou ve směru JZ – SV, kde díky rozčleňování puklinového systému došlo ke vzniku protažených depresí, závrtových sníženin a izolovaných skalních věží. Celá vrcholová část je omezena skalními sruby a denudačními svahy. Jižním směrem od vrcholu Hradiska se rozprostírá skalní město zvané Izby, tvořené sítí malých chodeb, průchodů a nádvoříček. Kamenné bloky se zde sunou svahem dolů, díky čemuž vytváří systém trhlin a puklin s pseudokrasovými jeskyněmi. Východním směrem od skalního města Izby se nacházejí ve vodorovných vrstvách pukliny s hloubkou až 10 m, které tvoří tzv. ‚‚suché kaňony‘‘. Nejznámějším z nich je kaňon zvaný Ancona, ve kterém se v zimních měsících tvoří několikametrové vodopády vyrázně zbarvené do oranžova díky tzv. sněžné řase žijící ve sněhu a ledu. SZ část vrcholu tvoří oblast ‚‚Velkého skalního města‘‘ tvořeného stěnami mrazových srubů, kryoplanačními terasami, skalní věží a různě velkými pískovcovými bloky na kterých se dobře vyvinuly mikroformy v podobě voštin, skalních dutin, výklenků apod.
MRAZOVÝ SRUB
SK: mrazový zrub, A: frost–riven cliff, N: Frostkliff
Jedná se o skalní stupeň vzniklý mrazovým zvětráváním a odnosem nacházejícím se ve svahu nebo na plošinách. Bývá součástí kryoplanační terasy, kde kromě samotného skalního útvaru je i mírně skloněná (1 – 12°) kryoplanační plošina, většinou překrytá hranáčovou sutí. Srub je tvořen svislými až převislými stěnami (z pravidla na puklinách nebo vrstevních plochách) s výškou stěn od několika metrů do 20 – 30 m a délkou až několika set metrů.
Tauber O. (1987) uvádí vznik mrazového srubu následovně: ‚‚většina těchto tvarů vznikala v periglaciálním prostředí, kdy na exhumovanou nebo těsně pod povrchem ukrytou masivní horninu s vhodným systémem puklin působila prosakující voda. Voda jako transportní činitel zanášela jemné částečky do těchto puklin a postupně je vyplňovala. S příchodem mrazu působil led velmi intenzivně mechanicky. Naopak v teplých obdobích půdní částice udržovaly vlhkost a měly tak šanci působit i chemicky. Důležitým momentem vzniku srubu bylo právě vyplňování těchto trhlinek tímto nejjemnějším materiálem. Při mrznutí vody radiální tlak vyvolával nadzvedání bloků, tangenciálně působící tlak bloky odděloval ve svislém směru, trhliny se rozšiřovaly a jemná sedimentační výplň nedovolila návrat bloků do původní polohy. V místech vyšší frekvence S nebo Q puklin docházelo k rozpadu celých stěn bloků a k vzniku skalního stupně, tzv. mrazového srubu.‘‘ Dalším vývojem se mrazové sruby mohou měnit v izolované útvary typu tor nebo skalní hradby.
KRYOPLANAČNÍ TERASA
Útvar nacházející se na údolních svazích, úzkých meziúdolních rozsochách a na okraji geomorfologických jednotek s mírně ukloněným až téměř horizontálním tvarem vzniklým v pleistocenním periglaciálním prostředí. Kryoplanační terasa bývá nejlépe vyvinutá v masivních horninách s blokovým rozpadem, prostoupených sítí puklin a většinou doprovázená skalním výchozem (mrazovým srubem).
Na území CHKO Beskydy se kryoplanační terasy zpravidla nacházejí před čely mrazových srubů a srázů a jsou převážně tvořeny vrstvou ostrohranné suťové akumulace. Profesor Pánek (1999) popisuje několik významných několikaset metrových kryoplanačních teras na severních svazích Velkého Polomu (šířka 50 m) a Sulově (šířka 40 m). Dále pak podél mrazového srubu u osady Školeny (814 m n. m.), podél skal v údolí Černého potoka nebo například v západní části vrcholové oblasti Smrčiny (791 m n. m.).
SKALNÍ HRADBA
SK: skalná hradba, A: castle koppie, N: Felsturm, P: zamcyzsko skalne
Rozsáhlý skalní výchoz v horních partiích hřbetů se členitými a svisle omezenými plochami. Jeho délka převažuje nad výškou, čímž se odlišuje od izolované skály typu tor. Vzniká buď jednofázovým procesem vývoje, kdy představuje relikt bývalého topografického povrchu narušeného mrazovým zvětráváním, nebo dvoufázovou genezí, kdy v první fázi dochází k chemickému zvětrávání desítky metrů pod zemským povrchem především prostřednictvím soustředěného oběhu podzemních vod. To značně rozruší povrch a vzniknou zvětraliny překrývající odolná jádra hornin. Ve druhé fázi pak díky odnosu zvětralin dochází k obnažení oblých skalních útvarů. Od mrazového srubu ji odlišíme díky tomu, že většinou tvoří vrcholovou část elevace a její stěny ční nad okolím.
IZOLOVANÉ SKÁLY (TORY)
SK: tor, A: tor, residual rock, N: Felsklippe, Felsburg, P: (izolowana) skała
Tory, uváděny jako morfologicky nápadné skalní mezoformy reliéfu, kdy jejich výška převažuje nad rozlohou, jsou považovány za relikty původního sečného povrchu. Linton (1955) jako jeden z prvních kladl důraz na genezi torů, kdy je definoval jako zbytek podložní horniny vzniklé díky hloubkovému zvětrávání a prosakující vodě v systému jednotlivých puklin doprovázeného následným odnosem zvětralin. V té době autoři Palmer a Neilson (1962) podporují teorii vzniku torů jako produkt fyzického zvětrávání.
Tory tedy vznikají dvěma fázemi podobně jako u skalních hradeb, popsaných výše. Thomas (1965) však tvrdí, že rozdíl mezi skalní hradbou a torem je ve tvaru jejich vrcholových balvanů, kde skalní hradby mají hranaté balvany (hranáče) a vznikly díky povrchovému rozpadu, kdežto tory pomocí podpovrchového zvětrávání a průlinové vodě.
Jejich nynější podoba ve studovaném území nabyla v období pleistocénu, kdy došlo k přemodelování díky mrazovému zvětrávání. Vrcholy torů bývají často tvořeny nestabilními balvany (žokovité balvany), či viklany. Žokovité balvany tvoří elipsoidické kusy horniny zcela oddělené od podloží, vzniklé právě díky mechanickému hloubkovému zvětrávání horniny.
Na povrchu torů pak zpravidla nalezneme vyvinuté skalní mikroformy (skalní dutiny, pseudoškrapy, skalní mísy).
A – původní povrch, B – hladina podzemní vody (Linton, 1955)
SKALNÍ HŘIB
SK: skalný hríb, A: mushroom rock, N: Pilzfelsen, P: grzyb skalny
Skalní hřib je mezoforma modelovaná geomorfologickými činiteli do podoby hřibovitého tvaru, který je tvořen dvěma částmi. První z nich je klobouk, jež na všech stranách výrazně přesahuje přes spodní část útvaru (nohu). Nezřídka bývají součástí výchozů ve svazích, nebo se svým tvarem přibližují skalnímu tvaru typu tor. Vznik tohoto esteticky zajímavého útvaru se připisuje selektivnímu zvětrávání a odnosu, kdy horní část představuje odolnější horninu. Na modelaci spodní části hřibu se významně podílí eolická činnost, kde při zemském povrchu je unášecí a tím i korazní působení větší než u jeho horní partie. U klastických usazených hornin je nesourodost dána různě odolnými vrstevními polohami nebo ostrými změnami ve vertikálním průběhu vrstevních facií. V pískovcích vzniká spodní část skalního hřibu v polohách se zvýšenou frekvencí horizontálních puklin, které snadněji podléhají zvětrávacím procesům. Pokud je hranice mezi spodní a vrchní částí hřibu velmi výrazná, mluvíme o skalní pokličce, případně skalním stole.
SKALNÍ PŘEVIS
SK: previs, A: rock shelter, N: Felsüberhang, Abri, ‚‚Boof‘‘, P: schronisko skalne
Skalní převis je popisován jako výběžek až mělká polojeskyně pecovitého nebo široce kukaňovitého tvaru, který vytváří přirozené přístřeší. Skalní převisy vznikají v měkčích polohách snáze rozrušitelných sedimentů, převážně tedy pískovců, vápenců, dolomitů aj. Hlavním činitelem je vzlínající kapilární voda na úpatí skal, která ve spojení s mrazovým zvětráváním urychluje mechanický rozpad. Vznikne-li malý výklenek, vzlínání se ještě urychlí. Dalšími činiteli rozpadu jsou lišejníky, řasy a mechorosty, které způsobují mechanické, ale i chemické rozrušování horniny. Jiný typ skalních převisů vzniká v pevných krystalických horninách, převážně v žulách, mechanickým (mrazovým a tepelným) narušováním skalního podkladu. Výsledný tvar bývá nepravidelný s ostrými, nezaoblenými hranami. Případně skalní převis vzniká odlamováním exfoliačních šupin, které se vlastní vahou odlamují na převislých stěnách nebo v místech, kde již vznikl drobný převis. Exfoliační šupiny se následně hromadí ve výplních, kde se postupně rozpadají na písek odnášený směrem dolů po svahu. Jizvy po opadu bývají setřeny solným a jiným zvětráváním.
