Zcela hladký povrch skalních forem, bez ohledu na jeho vodorovnou nebo svislou orientaci, můžeme nalézt jen zřídkakdy. Většinou tyto skalní plochy tvoří nespočet mikroforem, které lze kategoricky zařadit podle jasně daných výsledných tvarů. Každý tvar je zákonitého původu a vyskytuje se v odpovídajícím prostředí.
ŠKRAPY
SK: škrapy; A: karren, lapiés, grikes; N: Karren; P: lapiazy
Tento pojem představuje široký soubor prohlubní a hřbítků na holém skalním povrchu. Především jde o tvary hřbetovité, hrotovité, žlábkovité, studňovité a puklinovité, které jsou produktem agresivního působení srážkové vody na povrchu karbonátových hornin (vápenců, méně často křídy nebo dolomitů).
Hlavním činitelem je chemická reakce, ke které dochází při kontaktu srážkové nebo tavné vody obohacené oxidem uhličitým s povrchem skalního útvaru. Je tedy podmíněn korazně – erozním působením, kdy voda prosakuje ke skalnímu povrchu sedimentárními a zvětralinovými pokryvy. Dalšími faktory podmiňujícími vznik škrapů je fyzikální homogenita, vrstevnatost, puklinatost, rozpadavost hornin a především geografická poloha na zemském povrchu. Neméně důležitý je také sklon skalního povrchu.
V zájmovém území se však s klasickým termínem škrapů v jeho pravé podobě nesetkáme, a to z důvodu absence krasových hornin. Proto se zde užívá termín pseudoškrapy, které se tvoří v pískovcích, křemencích, žulách, granodioritech apod. U pseudoškrapů je vznik z části podobný jako u škrapů, nicméně převažují zde procesy mechanické eroze, tzn., že dochází k pomalému vymílání jednotlivých zrnek.
Čertovy skály u Lidečka
Foto: Pechalová, 2014
SKALNÍ ŘÍMSY A LIŠTY
SK: skalné rímsy, A: rock ledges, N: Gesims, Leiste, P: gzymsy skalne
Na skalních stěnách často nalezneme souvislé výstupky až drobné stupínky široké několik centimetrů (skalní lišty) až decimetrů (skalní římsy), nebo lávky (první metry) až galerie (několik metrů a více). Tyto strukturně podmíněné mikroformy zvětrávání a odnosu bývají založené na odolnějších partiích subhorizontálně uložených sedimentárních hornin. Vznikají díky chemickému a mechanickému zvětrávání, kdy dochází k rozrušování tmele agresivní průlinovou vodou, mrazovým zvětráváním nebo eolickou činností. Tyto mikroformy se vyvíjeli v souvislosti s destrukcí skalních stěn v řádech několika tisíců až desetitisíců let v období čtvrtohor.
Skalní lišty
Skalní lišty
SKALNÍ DUTINY
SK: skalné dutiny, A: rock cavity, rock niche, N: Felsenholung, Felsennische, P: jama skalna
Skalní dutiny svým tvarem připomínají oválné prohlubně zahloubené do skalního povrchu. Tvoří-li se tyto dutiny pod pevnější povrchovou kůrou určité horniny a do vnitřku se spíše rozšiřují, jedná se o tzv. tafone. Fairbridge (1968) tafone rozdělil do dvou hlavních skupin – boční tafone (vytvářející se na strmých stěnách) a spodní tafone (tvořené v převisech a na exfoliačních plochách). Prohlubně, u kterých výrazně převažuje šířka nad rozměrem hloubky se pak nazývají skalní výklenky.
Hlavními procesy vzniku těchto mikroforem je selektivní zvětrávání a odnos zejména mechanickým (gelivace, hydratace) a chemickým zvětráváním (vlivem průlinové vody, kde se uplatňují procesy rozpouštění a hydrolýzy) anebo pomocí sufózy. V krajních případech může díky rozšiřování těchto skalních dutin a výklenků dojít až k jejich spojení a vzniku skalních oken, bran a mostů.
Skalní dutiny
Typy tafone. A – boční tafone; B – spodní tafone; C – tafone tvořené na exfoliačních vrstvách (Farbridge, 1968).
VOŠTINY
SK: voštiny, A: honeycombs, N: Wabenstruktur, P: struktury plastrowe
Jedná se převážně o jamkovité prohlubně relativně pravidelného tvaru ve svislých a převislých stěnách často vytvářející celé soustavy na rozsáhlých plochách skalního útvaru. Každá z jamek je oddělena od sebe více nebo méně silnými mezistěnami z odolnějšího materiálu. Při jejich rozšiřování či postupném zvětšování může časem dojít až ke vzniku skalních dutin a výklenků. Velikost těchto prohlubní se pohybuje v rozmezí 1 až 15 cm a jejich hloubka bývá stejná nebo i větší než samotný průměr .
Samotný vznik těchto útvarů byl dlouhou dobu poměrně nejasný. Autoři Rubín s Balatkou uvádějí, že dříve byly voštiny považovány za produkt větrné eroze (odtud také zastaralý název ‚‚Aeroxysty‘‘) v aridních podmínkách ledových dob. Dnes však jsou jednoznačně považovány za produkt chemického zvětrávání, v malé míře i mechanického zvětrávání a odnosu. Příčinou vzniku je tedy průlinová srážková a podzemní voda prosakující horninou a její chemické působení na určité minerály, ze kterých je hornina tvořena. To má vliv na pohyb prvků a z toho vyplývající změny v kompaktnosti horniny na povrchu.
Toto tvrzení potvrdili i vědci z Ústavu hydrogeologie Přf UK, kdy ověřovali dvě teorie vzniku: teorie skalní kůry a hydraulická hypotéza. První z nich předpokládá, že odolnost skalního povrchu se v důsledku vysrážení minerálů s časem zvyšuje, zatímco vnitřek masivu zůstává stále stejný nebo zvětrává. Povětrnostní vlivy a rozdílná odolnost by pak způsobila prohlubování malých jamek porušujících povrchovou krustu, která by vedla k vytvoření povrchu podobného včelím plástvím. Tato teorie se však nepotvrdila, protože jamky a jejich okolí se v mechanickém ohledu chovaly stejně. Druhá teorie – hydraulická hypotéza, je založena na distribuci vody nesoucí rozpuštěné soli, kdy srážková voda vsáknutá na horní části skalního útvaru proudí v nižších partiích k povrchu, kde se pomalu vypařuje. V místech výparu samotná krystalizace způsobuje rozmělnění povrchového materiálu, který postupně vede k erozi skalního povrchu. Tuto hypotézu potvrdili pomocí fluoresceinového barviva, které umožnilo zjistit místo výparu. Potvrdilo se, že k výparu dochází na dně voštinových jamek.
Voštiny
Voštiny
SKALNÍ MÍSA
SK: skalná misa, A: rock basin, N: Opferkessel, P: misa skalna
Mikroforma skalní mísy tvoří oválnou prohlubeň na vodorovných nebo mírně skloněných skalních plochách. Vyskytují se téměř ve všech typech hornin a často bývají vyplněny srážkovou vodou. Pokud se jedná o krasové horniny, nazývají se skalní mísy kamenice. Tyto formy jsou příkladem tvarů zvětrávání a odnosu hornin a dokonale vyvinuté bývají v žulových horninách. Vznik skalních mís je vázán na mechanické, chemické, ale i biologické zvětrávací procesy, kdy v první fázi dojde k mechanickému oddělení zrn pomocí gelivace nebo exfoliace. Ve druhé fázi se projevuje chemické zvětrávání díky rozkladu některých minerálů (zejména biotitu). V konečné fázi v důsledku změn vlastností pH vody vlivem drobné biocenózy nastupuje biochemické zvětrávání.
Sklaní mísy je možné rozdělit do třech základních morfologických typů:
Skalní jamky: tvořeny na mírně ukloněném povrchu, převážně polokulovitého tvaru. Postupem času mohou vytvářet misky.
Misky: tvořeny na mírně ukloněném povrchu, tvoří uzavřené deprese s rovným dnem.
Válcovité dutiny: deprese válcovitého tvaru.
Přehled základních morfologických typů skalních mís (Romaní, Temin, 2004)
